Myslíme tím samozřejmě o zvířata.
Hned na začátku je třeba poznamenat – jak kde a jak kdo. Velká města už dnes mají zpravidla svůj útulek. Je také nezanedbatelná skupina zodpovědných starostů, kteří situaci řeší svépomocí vlastním „obecním kotcem“ pro náhodné nalezence, nebo spoluprací s existujícími útulky, nebo odchytovou službou.
Bohužel, stále se stává, že mnozí zástupci obcí si své povinnosti k toulavým a nalezeným zvířatům vykládají po svém, nebo je vůbec neznají. Nejčastější reakcí a výmluvou je absolutní odmítání jakékoliv zodpovědnosti. Tvrdí, že obec v této věci nemá žádné komptence, odkazují na kde koho, hartusí, zavírají se za dveřmi, neberou telefony. Po dalším naléhání svolávají domobranu a vyhrožují spoluprací s místními myslivci. Nejhorší variantou jsou „starostové převozníci“, kteří aby se nátlaku občanů vyhnuli posadí nalezeného psa do auta a převezou ho za hranice svého katastru a raději ještě kousek dál. Tam psa zase vysadí, ať si problém řeší někdo jiný! Pokud má pes „štěstí“ a narazí na dalšího převozníka, může se tak snadno a lehce dostat na opravdu velkou vzdálenost od místa jeho domova. Potom už ovšem naděje na jeho nalezení a vrácení zpět k majiteli je minimální. Musíme však poznamenat, že obdobně se velmi často chovají i samotní nálezci, nebo některé organizace na ochranu zvířat.
Zákon při tom hovoří jednoznačně:
Podle ustanovení § 1058 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, je nálezce povinen oznámit nález zvířete obci, na jejímž území k nálezu došlo, nelze-li z okolností poznat, komu má být vráceno.
Nalezené zvíře je tedy třeba předat zpět majiteli, nebo tomu, komu se ztratilo. Pokud to není možné, je nutné oznámit nález obci – tedy místnímu obecnímu či městskému úřadu. Obec má pak povinnost se o zvíře postarat, podobně jako se postará o bezpečnou správu jiné nalezené věci – peněženky, nebo jízdního kola, respektive rozhodnout, jak s ním bude (v rámci zákona) naloženo a pokud je to třeba, zajistit i kvalifikovaný odchyt. Souběžně s tímto rozhodnutím má obec povinnost zveřejnit informaci o nálezu. Zákon nerozlišuje mezi jednotlivými zvířecími druhy, ale hovoří o „zvířeti, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka“. Tím jsou samozřejmě všechny domestikované druhy zvířat, ale například i exotická zvířata chovaná jako mazlíčci, protože leguána běžícího u nás v parku zjevně někdo vlastnit musel. Sám o sobě zde určitě nežije. Není tedy možné, aby kdokoli tvrdil, že se obec postará pouze o psy, ale nikoli už o kočky, nebo třeba ovce.
V případě opuštěných zvířat je situace jiná. Vlastnické právo původního chovatele zaniká již okamžikem opuštění zvířete a takové zvíře si následně může přivlastnit každý (§ 1045 zák. č.89/2012). Ale pozor! Zákon zároveň říká, že: „se má za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc (zvíře) najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji“. Navíc zkušenosti stále častěji ukazují, že mnoho zvířat, která působí na první pohled jako opuštěná jejich vlastník neopustil, ale mohl se toho dopustit někdo jiný. Proto je lepší ve všech případech postupovat podle § 1058 – tedy stejně jako u zvířat nalezených. Není to žádná komplikace a můžete se vyhnout spoustě problémů, včetně třeba soudního řízení.
Situaci zároveň upravuje zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči. V § 42 stanovuje, že náklady na odchyt zvířete a dočasnou péči o ně je chovatel odchyceného zvířete povinen nahradit osobě, která tyto náklady vynaložila. Zároveň uvádí, že chovatel je povinen uhradit náklady vynaložené na péči o odchycené zvíře v útulku pro zvířata. Není li chovatel znám, pak v souladu se zněním § 46 hradí náklady spojené s odchytem a izolací odchyceného zvířete obec.
Zákon 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání v § 25 odst. 6) obci stanovuje odpovědnost za zvířata v uzavřených prostorách: „Orgán nebo jiná osoba, která provádí zapečetění bytu nebo jiného prostoru, či jiné opatření, v jehož důsledku nebude do bytu nebo jiného prostoru dočasně nikdo vcházet, je povinna se ujistit, že v bytě nebo jiném prostoru nezůstane živé zvíře, které by mohlo být týráno v důsledku omezení jeho výživy a napájení. Pokud zjistí, že takové ohrožení existuje, neprodleně to oznámí příslušnému obecnímu úřadu nebo úřadu městské části. Tento úřad bezodkladně zajistí zvířeti potřebnou péči, popřípadě je za tímto účelem umístí do náhradní péče; účelně vynaložené náklady spojené s touto péčí hradí stát. Vlastník zvířete je povinen nahradit státu náklady, které byly vynaloženy na úhradu nákladů spojených se zajištěním náhradní péče o zvíře“.
