Opakovaně se na nás obracíte s radou, jak postupovat v případech, kdy máte podezření na to, že dochází k týrání zvířat. Týrání zvířat je zcela jistě nemorální a nežádoucí skutek, který je výslovně zákonem zakázán. Zakázaná je dokonce i jeho pouhá propagace.
Je třeba si ale uvědomit, že ne každá činnost člověka, při které k týrání zvířat dochází, je trestným činem a hrozí za ni vězení. Naopak, většina případů týrání zvířat bude přestupkem.
Co je týráním zvířat obecně stanovuje Zákon na ochranu zvířat proti týrání v § 4. Je to velmi široký výčet, namátkou třeba omezování výživy a napájení, omezování volnosti pohybu, jestliže to zvířatům způsobuje utrpení, nucení zvířat k výkonům, které překračují jejich možnosti, bezdůvodné vystavení zvířat nepřiměřenému stresu, chov (držení) zvířat v nevhodných podmínkách, opuštění zvířete, provedení chirurgických zákroků vedoucích ke změně vzhledu nebo vlastností zvířete (kupírování uší, odstranění hlasivek, drápů, částí křídel…) a další a další. Důležité je poslední ustanovení tohoto paragrafu, podle kterého se za týrání považují i všechna další (nevyjmenovaná) jednání, která jsou v rozporu s tímto zákonem, pokud při něm dochází k utrpení zvířete. Čili za týrání lze považovat i další stavy, například to, že člověk nezajistí zvíře proti úniku (klasické „vždyť on domů trefí“), ale třeba i jeho odchyt osobou, která k tomu nemá patřičná oprávnění.
Jak už jsme uvedli, zakázané jsou i všechny formy propagace týrání zvířat, mezi které patří třeba zveřejnění vyobrazení, nebo popisu týrání bez dalšího vysvětlení, účast na veřejných akcích se zvířaty, u kterých byl proveden zakázaný zákrok a podobně. Do problémů se tak můžete dostat třeba tím, že zveřejníte na internetu fotografii psa s kupírovanými ušními boltci, aniž byste u fotografie připojili popisek, že se jedná o zakázanou úpravu zvířete a jedná se o týrání. Skutky obsažené v zákonně na ochranu zvířat proti týrání jsou přestupky a přestupky podle tohoto zákona, až na výjimky, řeší úřady obcí s rozšířenou působností.
Jen velmi malé množství případů týrání zvířat jsou pak trestné činy. Aby se jednalo o trestný čin, musí být výslovně označený jako trestný v Trestním zákoníku a zároveň vykazovat konkrétní znaky v tomto zákoně popsané. Trestné činy týrání zvířat jsou v tomto zákoně uvedeny pod paragrafy 302, 302a a 303. Těmito trestnými činy se zabývá Policie ČR, resp. jejich specializovaná oddělení hospodářské kriminality.
Pokud má kdokoli podezření, že někde dochází k týrání zvířete a s majitelem se o tom není možné domluvit (ne všechno, co na první pohled jako týrání vypadá, jím opravdu musí být), pak je nutné situaci bez zbytečného odkladu oznámit místně příslušné Krajské veterinární správě (KVS) a obci s rozšířenou působností (ORP).
Obec s rozšířenou působností není každá ves, nebo město, jsou to vybrané obce, které zajišťují státní správu, čili něco jako dříve bývaly okresní úřady. Každá ORP má svůj správní obvod, pro který výkon státní správy zajištuje a jednotlivé spádové obce lze dohledat např. ve Vyhlášce č. 346/2020 Sb., nebo vám to sdělí na každém běžném obecním úřadě.
Podání lze učinit elektronicky, písemně, telefonicky, nebo osobně, přes podatelnu, nebo přímo na příslušný odbor a tím bude vždy odbor ochrany životního prostředí. Oznámení by mělo obsahovat minimálně KDY k činu došlo, KDE přesně (adresa, GPS souřadnice, popis místa), KDO, je li možné stanovit konkrétně pachatele, JAK, čili jakým způsobem k týrání dochází (popis stavu, doba trvání, druhy zvířat a další). Pokud doplníte fotografii, videozáznam, nebo další důkazní materiály jen dobře, ale není to nutné.
Každá z těchto institucí má v řešení případů týrání zvířat své postavení a úlohu a vzájemně se doplňují. Když to hodně zjednoduším, tak KVS zajišťuje odbornou část řešení, ORP dělá úředního šimla. Jeden bez druhého se neobejdou. U trestných činů ORP nahrazuje Policie ČR, postavení KVS se nemění.
Krajská veterinární správa po místním šetření zpracovává odborné vyjádření (tedy jestli, jakým způsobem a v jakém rozsahu k týrání dochází) a rozhoduje o způsobu řešení. Může vydat chovateli pokyn k odstranění zjištěných nedostatků, nebo vydá podnět k předběžným opatřením a projednávání přestupků úřadu ORP. Pokud zjistí, že intenzita týrání naplňuje znaky trestného činu, pak automaticky vyrozumí Policii.
Obecní úřad ORP může na základě podnětu od KVS nařídit předběžná opatření a zahájí správní řízení. Předběžná opatření mají chránit zvířata před dalším utrpením a může se jednat o umístění zvířat do náhradní péče, může nařídit chovateli, aby zajistil opatření ke snížení počtu zvířat, nebo přerušil činnost, při které dochází k týrání. V závěru vydává rozhodnutí o případném porušení zákona a uděluje sankce (pokuta, odebrání zvířete, zákaz chovu).
Vypadá to složitě a na dlouhé lokty, ale nemusí tomu tak být. U nás to v praxi vypadá zpravidla tak, že po obdržení podnětu inspektor veterinární správy a úředník z ORP vyjíždí na místní šetření společně. Tuší-li problém, zpravidla informují předem někoho, kdo je oprávněný zajistit odchyty zvířat a útulek, který je schopný zvířata přijmout.
V krajních případech, které nesnesou odkladu, mohou úředníci na místě vyslovit rozhodnutí o umístění týraného zvířete do tzv. předběžné náhradní péče. Toto opatření je okamžitě vykonatelné, odvolání proti němu nemá odkladný účinek a chovatel nemusí být na místě ani přítomen. Prostě se rozhodne a zvíře se ihned odváží, aby dál netrpělo a teprve potom se řeší úřední záležitosti.
Rozhodnutí o případném odebrání zvířete vydává úřad ORP, nikoli KVS!
Policie ČR nemá v případech týrání zvířat, mimo tři výše uvedené trestné činy, prakticky žádné pravomoci. Podle zákona o Policii mohou policisté jen rozhodnout o vstupu do uzavřených prostor, nebo na pozemek v případech, kdy je podezření, že se tam nachází týrané zvíře. Žádný policista ale nerozhodne na místě o odebrání zvířete, ani nemůže stanovit, jestli k týrání dochází, nebo ne. Nemá k tomu zmocnění ze zákona, ani odpovídající vzdělání. Stejně tak policista nebude fyzicky zvíře odchytávat, protože není zpravidla k úkonu vyškolen. Pokud Policii oznámíte podezření na týrání zvířat a nejedná li se o trestný čin, pak vyrozumí příslušný orgán veřejné správy a tím jsou právě OPR a KVS. Čili není to úplně špatně, ale je to jen zdržení v celém procesu. Přivolání Policie na místo má význam v případech, kdy dochází bezprostředně k fyzickému týrání a hrozí nebezpečí z prodlení.
V praxi se často setkáváme s případy, kdy je oznámeno jednání, které z pohledu zákona týráním není. Pominu-li schválnosti, kdy si lidé na úkor zvířat řeší sousedské, nebo rodinné neshody, pak se jedná třeba o stavy, kdy je zvíře nemocné, staré, ale léčené, ačkoli na první pohled vypadá jako týrané, nebo o případy, kdy má oznamovatel vlastní představu o tom, jak by zvíře mělo žít (třeba chudák husky, co je na zahradě, ale měl by spát v posteli). Tyto případy pak po prošetření orgány ochrany zvířat samozřejmě odloží. Neznamená to, že by se jimi nezabývaly, ale pokud skutky nenaplňují znaky přestupku, ani trestného činu, pak nemají legislativní oporu v tom, jak je řešit a ani to není třeba, protože nedochází k protipávnímu jednání. Přesto je třeba si případů týrání zvířat všímat, a hlavně je i oznamovat na příslušná místa. Útulky, spolky a další ochranářské organizace nejsou oprávněné o týrání rozhodovat, ani zvířata odebírat. Stejně tak zveřejnění na sociálních sítích zpravidla nic neřeší, někdy je dokonce kontraproduktivní, protože případného pachatele dopředu upozorní a on má čas se připravit. A pokud se o týrání zvířat včas nedozví příslušné orgány, pak je ani nemohou prošetřit a zasáhnout. Znovu tak musím, při podezření na týrání zvířat, zmínit naši svatou trojici a tou je KVS, ORP, popřípadě PČR.
